Zuzka: Dychtím po životě

Běhat nijak zvlášť nepotřebovala, od mládí byla drobná, navíc tělocvik jí nikdy nic neříkal. Jenže jak děti odrostly, zatoužila Zuzana znovuobjevit své sebevědomí, chtěla se cítit prostě dobře. Bohulibé pocity nakonec našla v běhu, který jí pomohl sloupnout nálepku unavené maminy.

Je mi 43 let a jsem matkou dvou synů (14 a 11 let). Pracuji na základní škole jako učitelka českého a anglického jazyka a výchovná poradkyně pro 2. stupeň. Svou práci miluji, stejně jako svůj volný čas, který v posledních několika letech začal zaplňovat sport. Proč? Protože zatím můžu. Mám ráda citát Jana Wericha: „Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Přijdou dny, kdy budeš chtít, ale nebudeš moci.“

KURZ ZDARMA: ROZBĚHNI SE Z CHŮZE ZA 28 DNÍ
Staň se členem běžeckého klubu Prostě běž!

Vždy jsem byla drobná a slabá, takový chcípáček. Na základce jsem při hodinách TV neskutečně trpěla, při bězích mě píchalo v boku, míčové sporty byly ještě větší tragédie. V mládí jsem se považovala za kavárenského povaleče a intelektuála. A pak přišly na řadu děti. Zlomilo se to až pár let před čtyřicítkou. Děti trošku povyrostly a já mohla začít přemýšlet nad sebou, nad svým životem, nad svým tělem, nad tím, jak to udělat, abych se cítila šťastně, sebevědomě a spokojeně. Naštěstí žiju s mužem, který tráví svůj volný čas velmi aktivně a snaží se zapojit i celou rodinu, takže to nebylo tak náročné a já si mohla mnohdy vybrat, jestli chci sportovat s někým, nebo si to užít jen sama se sebou. Nejdříve přišlo na řadu kolo, běžky, dlouhé procházky a domácí posilování. Sem tam jsem zařadila i běh, ale ten mi několik let příliš nešel. Myslela jsem si, že zkrátka není pro mě. Nebo já pro něj.

ZuzanaLibanska_HQ10

Prokletá dvanáctiminutovka

A pak přišlo jaro 2021. V tomto období jsem začala objevovat Edovy projekty 66 běžeckých rad a Rozběhni se z chůze. Zejména skupina se pro mě stala neskutečně motivující. Kdykoliv se mi nikam nechce, stačí se podívat na pár příspěvků a to, že se nakonec oblečete a vyrazíte, je téměř jistota. Také tu neustále probíhá spousta výzev a díky nim zažíváme nepředstavitelnou legraci. Heslem nás všech je: Prostě běž a bav se! Všichni se neustále podporujeme a motivujeme. Hejteři mezi námi nemají místo a většinou brzy narazí. A nikdy nezapomenu na náš zářijový sraz v Praze ve Stromovce. Měla jsem možnost poznat všechny ty slavné osobnosti, které naši skupinu tvoří. A řeknu vám, ve skutečnosti jsou všichni ještě milejší a úžasnější než ve virtuálním prostoru.

Do toho jsem začala sledovat Edova videa, ve kterých jsem našla spoustu cenných rad týkajících se mých věčných běžeckých začátků. Všimla jsem si, že Eda často zmiňuje jakýsi Cooperův test. To bych nebyla já, abych v tom nezačala hledat výzvu! Zagooglila jsem a zjistila, že je to vlastně ta prokletá dvanáctiminutovka, kterou jsem na základce ze srdce nenáviděla. Byla jsem vždy mezi posledními, knedlík v krku, píchání v boku, pocit totálního zmaru.

Tak jo, musela jsem si to zkusit znovu, abych zjistila, jak na tom teď jsem. Dojela jsem na kole na městský stadion a vzala si s sebou manžela jako vodiče, aby mi hlídal tempo a čas. Manžel je výborný běžec, běhá víceméně odjakživa a dosahuje skvělých výsledků. Jeho povzbuzování mě dovedlo k uběhnuté vzdálenosti 2,2 km, což byl výsledek, který předčil mé očekávání. Cílila jsem totiž na čistou dvojku. Píchání v boku naštěstí nenastalo, ale ten knedlík v krku tam byl téměř od začátku až do konce. Já si ale dokázala, že na to mám, že to má smysl a že běh pro mě není úplně nereálnou možností trávení volného času.

Nadchlo mě to natolik, že jsem si dala za cíl běhat alespoň třikrát týdně a uběhnout každý týden alespoň 15 km. Proč právě tolik? Protože Eda ve svých videích tvrdí, že dvakrát týdně je málo a že je potřeba vyběhnout právě alespoň třikrát, aby to mělo nějaký význam. Začala jsem se tedy považovat za běhnu a tento svůj cíl jsem plnila několik dlouhých týdnů. Povedlo se mi i několik pětek pod třicet minut, a dokonce jsem si zaběhla i své první desítky, nejlepší byla za 63 minut. Záhy jsem překonala hranici 100 km za měsíc (celkem jsem uběhla dokonce něco přes 120) a cítila jsem ohromnou formu. Byla jsem nadšená a plná euforie po každém běhu.

Typická ženská

NN-kniha-4

Po pár měsících se však začala ozývat kolena. Takže o prázdninách jsem musela zase pokorně poslechnout své tělo a trošičku zpomalit. Přešla jsem zpět do chůze a znovuobjevila kouzlo nordic walkingu. Hole jsem si vzala i na dovolenou k moři a tam střídala chůzi s indiánským během. Sport už se stal tak velkou součástí mého života, že jsem si bez každodenních pětikilometrových procházek nebo běhů neuměla pobyt tam ani představit. Nutno říct, že když jsem ještě nesportovala, šla jsem o dovolené na výlet tak jednou dvakrát. S kabelkou. Teď je mojí stěžejní výbavou láhev s vodou. Za dva týdny jsem u moře nachodila a naběhala téměř 70 km.

Po nucené zdravotní pauze jsem se k pravidelnému běhu zase začala vracet. Čekal mě druhý ročník T-Mobile Olympijského běhu ve Vyšehořovicích. Pod 6 minut na kilák jsem se sice ještě nedostala, ale v porovnání s předchozím rokem jsem se překonala o více než minutu. Mohla jsem se sebou být spokojená. Navíc kdybych patřila mezi třicátnice, dostala jsem se i na bednu! Holt mám ve své věkové kategorii velmi silnou konkurenci.

Nyní mám před sebou dva cíle. Desítku pod hodinu a v Cooper testu uběhnout vzdálenost alespoň 2,3 km. Zuzka

Inspirativní příběhy našich běžců najdeš také v NOVÉ PŘÍRUČCE 112 BĚŽECKÝCH TIPŮ

K běhu a ke sportu obecně mě kromě endorfinů motivuje i to krásné a pohodlné běžecké oblečení, které si mohu pořizovat. Jsem totiž typická ženská a ráda ladím a zkouším všechny ty vytuněné hadříky, které dnešní svět nabízí. Pečlivě sleduji a zaznamenávám každý svůj trénink a mám radost, když se mi povede i pár dobrých fotek a já pak mohu vytvořit další příběh na své sociální sítě a podělit se o svůj úspěch a třeba tím i někoho motivovat.

Vždy jsem si o sobě myslela, že vypadám dvacet let pořád stejně. Na dovolené mi ale manžel ukázal jednu starou fotku a já zjistila, že tomu tak zdaleka není. Z unavené maminy se stala sebevědomá po životě dychtící žena. Přibylo sice pár vrásek kolem očí a několik pigmentových skvrn na tváři, ale ty mi připomínají, že už nejsem žádné ořezávátko. Mám je ráda stejně jako jizvu na břiše po dvou císařských řezech. Díky ní nikdy nezapomenu, jak je mé tělo úžasné, že na svět přivedlo ty dvě nejlepší bytosti, které znám.

Dětem ve třídě vždy říkám, že jaké si to uděláme, takové to budeme mít. Ano, je spousta věcí, které bohužel ovlivnit nemůžeme, a musíme se s nimi naučit žít a pokorně je přijmout. Je ale spousta těch, které jsou v našich rukách, a záleží jen na nás, jak s nimi naložíme. Přitom ani můj život není růžový, setkala jsem se i s velmi tragickými událostmi. Ale ty mě naučily jedno. Ať se děje, co se děje, vždy je potřeba zvednout hlavu a jít. Protože jednou sice umřeme, ale do té doby budeme žít!