Lucka: 12 Kg za rok

Lucii bylo loni 30, měla více než 100 kilo a doslova se točila v kruhu nezdravé životosprávy a následných výčitek. Její příběh je potvrzením, že změna životního stylu není úplně jednoduchá, ale když člověk vytrvá, tak se výsledky dostaví.

Kurz kdekoliv zdarma Rozběhni se z chůze za 28 dnů

Začarovaný kruh od dětství

S nadváhou se potýkám od puberty. Celé to vlastně začalo už v dětství, kdy jsem si jako psychickou berličku vytvořila závislost na sladkostech a návyk cpát se jimi potají, nejraději pozdě večer a v noci. V následujících letech se k tomu přidalo přejídání se, kouření, alkohol a nezdravá životospráva, díky čemuž jsem se během svého dospělého života několikrát dopracovala k váze nad 100 kg na mé 182 cm výšky (můj „rekord“ byl 104 kg).

Vždy následoval šok a znechucení. Na pár týdnů jsem “šla do sebe“ a úpravou životosprávy se mi povedlo pár kilo shodit, ale po nějakém čase byla kila zpátky a opět následoval kolotoč výčitek a sebenenávisti. Kilogramy šly nahoru a mé sebehodnocení a sebedůvěra dolů. Během těchto let jsem se několikrát marně pokoušela začít běhat. Samozřejmě mi to nevydrželo déle než pár týdnů a vždy to skončilo tím, že mě to nebaví, že to bolí a nemám na to.

Leden 2020

Zlom nastal v lednu 2020, když váha opět ukázala lehce nad 100 kg a já jsem se vyděsila. Už je to tady zase… Rozdíl byl ten, že tentokrát jsem měla vážný vztah, na kterém mi záleželo a sportující přítel mě tou dobou přivedl aspoň k cyklistice, takže jsem poprvé v životě měla nějaký pohyb, i když jen sezónní.

Pokus č. 1

Koupila jsem si trekové hole a začala jsem chodit rychlochůzí s hůlkami (nordic walking). Tak moc jsem se za sebe styděla, že jsem vycházela sportovat pouze za tmy, aby mě nikdo neviděl. Po měsíci mi ego našeptalo, že bych mohla zkusit běhat, i když tělo mi dávalo najevo, že ještě není připraveno – váha se stále pohybovala těsně pod 100 kg, bolela mě kolena a bolest kyčle mi nedovolila rychlochůzí ujít vzdálenost delší než 6 km. Po několika utrápených indiánských bězích mi tělo dalo jasnou stopku: zánět šlachy v kotníku. Mělo víc rozumu než já a dnes jsem za to vděčná.

Článek a video: Stydím se běhat

Pokus č. 2

Troufnu si tvrdit, že by nastal obvyklý scénář vzestupů a pádů, pokusů o změnu a neúspěchů, kdyby na mě na internetu „náhodou“ nevyskočil Edův kurz Rozběhni se z chůze za 28 dnů. Byla pozdní noc, měla jsem několikátou skleničku vína a v návalu znechucení ze sebe sama jsem se přihlásila na zářijový kurz. A následně na to zapomněla. Když mi pak od Edy přišel uvítací e-mail s běžeckým plánem, mávla jsem nad tím bláznivým nápadem rukou. Ale tonoucí se stébla chytá, a tak jsem si plán přesto vytiskla, a i když jsem to brala jako další zbytečný a předem prohraný pokus o to se sebou něco začít dělat, pověsila jsem si ho na nástěnku a v den začátku jsem opravdu vyběhla.

Ta správná motivace

Tentokrát jsem totiž měla tu správnou a opravdovou motivaci. Už nešlo o krátkodobou, povrchní motivaci typu „měla bych zhubnout, protože vypadám příšerně a jsem nechutná“. Teď jsem na sobě chtěla pracovat hlavně proto, abych si sama sebe víc vážila a přestala se na sebe dívat s odporem a znechucením. Abych se za sebe nestyděla a měla se víc ráda. A aby měl můj přítel vedle sebe zdravou ženskou, která vedle něj nefuní námahou do mírného kopečka.

Zářivka 2020, první pětka a desítka

Vyřadila jsem sladkosti a alkohol a Edův zářijový běžecký kurz jsem úspěšně dokončila Cooper testem. Už v průběhu září se mi podařilo zaběhnout první 3 km bez zastavení či přechodu do chůze a od října jsem začala běhat na vlastní pěst. Pomalu, s pokorou ke svému tělu a jeho možnostem. Přišla první „pětka“, první „desítka“ a s ní první slzy štěstí z běhu. Možná ještě nikdy jsem na sebe nebyla tak hrdá! Za listopad jsem naběhala 110 km a poprvé v životě jsem se mohla právem prohlásit za běžkyni. Konečně!

O rok později a o 12 kg méně

V lednu 2021 jsem se po roce opět postavila na váhu a ta mi ukázala 88 kg. A v únoru jsem dokonce uběhla svých prvních 15 km! Odměnou mi je nejen každé kilo dole, zlepšující se fyzička, každý sebemenší pokrok ve vzdálenosti či tempu a také každý pochvalný komentář od přítele či od okolí. Ale především ten pocit, jaký sama ze sebe mám.

Prostě běžím

Díky kurzu Rozběhni se z chůze za 28 dnů jsem se naučila pravidelně se hýbat a hlavně konečně BĚHAT, i když se mi to ještě během prvních pár dní kurzu zdálo nemožné. Každým dalším během se o sobě učím něco nového, hlavně naslouchat svému tělu a spolupracovat s ním. Být se svým tělem parťák a ne protivník. Stále mám nadváhu a fyzička ještě není tam, kde bych ji chtěla mít, ale dnes už vím, že to JDE, když se opravdu chce. Pomalu ale jistě. Díky Edo!!!